|
Vznik horolezeckého oddílu Lokomotiva Bílina. V roce 1956 přišel na Průmyslovou školu v Mostě profesor Dr. Břetislav Logaj. Bydlel na internátu školy a při různých debatách došlo i na povídání o lezení po skalách a horách. Já, ne z vrozené skromnosti, jsem řekl, že jsem z Děčína a tam leze po skalách každej pořádnej kluk, mě nevyjímaje. Doktor řekl, že je to bezvadný a že bychom mohli v neděli (tenkrát se ještě v sobotu chodilo do práce, a tedy i do školy) vyjet na blízký kopec Bořeň u Bíliny. Dost dobře se nedalo couvnout, a tak jsme v neděli ráno vystoupili z vlaku v Bílině-Kyselce. Vysoký skalnatý Bořeň jsem měl před očima a dnes přiznám, že tehdy ve mně byla malá dušička. Náš pochod skončil v sedýlku mezi Skautskou věží a Biskupskou stolicí. Tady nám Břéťa spolu se svou budoucí ženou Bohunkou vysvětlil a ukázal, jak se navazuje na lano,co je pravidlo třech pevných bodů a jak se jistí. To, jak se dostaneme dolů, nám prý ukáže až nahoře.Rozbalili jsme panenky konopných lan a pomocí dračí smyčky jsme s navázali přímo na hrudní koš a já jako druhý jsem se navázal na prostředek (tedy s jednou kšandou). Břéťa zatloukl skobu, mě k ní přivázal a já začal jistit "dilfrem". Na mé "jistím", odpověděl "lezu" a já jen koukal, jak postupuje normální cestou na Skautskou. Na povel "pojď, jistím" začínám lézt. U jistící smyčky přepínám lano ode mne ke konci, opatrně postupuji vzhůru a usedám vedle Břéti. Podává mi pravici a já poprvé říkám hore zdar. Zajistím se a začínám dobírat dalšího. Při zápisu do vrcholové knížky se mi ještě trochu klepou ruce, ale snažím se, aby to na mně nikdo nepoznal. Slanění, opět dilfrem, se mi hned zalíbí, nejedu rychle, a tak mě to ani nepálí. Je nás i s Logajovými osm, a tak zvládneme ještě hřebenovku na Biskupskou stolici a slanění od kramle dolů ke Skautské, kde jsme si nechali všechny věci. Tenkrát se ještě ve skalách nekradlo. Na vlak jsme odcházeli ve výborné náladě a s přesvědčením, že horolezectví se stane naším hlavním sportem. Ještě ve vlaku jsme se dohodli, že založíme horolezecký kroužek u naší Vyšší průmyslové školy chemické a strojní v Mostě. Další neděle se mi zdála být neskutečně vzdálená. V sobotu, hned po vyučování, jsem odjel domů do Děčína, abych nafasoval vše potřebné a rodičům oznámil, že se večer vracím zpět do intru, abych mohl ráno jít na Bořeň lézt. Naši vůbec neprojevovali stejné nadšení, jaké ze mě očividně vyzařovalo, ale po oznámení, že tam jedeme s naším profesorem se přeci, ač neradi, smiřovali s tím, že chci být horolezcem. V sobotu večer dorazím na internát a v neděli nás vystupuje z vlaku již dvanáct adeptů horolezectví. Břéťa přizval z Ústí dva horolezce pro náš výcvik, Jardu Cikharta a Zdenu Florianovou. Já a Bob Polívka jsme byli přiděleni malé Zdence a začali jsme cestou středem na Velké varhany. Já jsem opět jistil a pečlivě sledoval perfektně lezoucí Zdenu. Zatloukla dvě skoby a dala jeden uzel do spáry a já jsem získal dojem, že je to docela lehké. Ale nebylo. K ní na vrchol jsem dolezl zcela vysílen a s přesvědčením, že jestli tohle někdy dokážu vylézt jako první, tak teprve potom budu horolezcem. Časem pár spolužáků zjistilo, že to není nic pro ně a zase další přicházeli. Začali jsme také jezdit na pískovcové skály do Tisé, Bělé a i do Českého Ráje. Pomalu jsme se chystali i do Vysokých Tater a Dr. Logaj usoudil, že bychom měli z našeho kroužku vytvořit horolezecký oddíl. A tak jednoho dne přišel a řekl, že jsme se stali členy horolezeckého oddílu Tělovýchovné jednoty Lokomotiva Bílina abychom jezdili zadarmo do Tater. To bylo výhodné nejen pro studenty. To proběhlo na jaře roku 1957. Pečlivě jsme studovali horolezeckého průvodce Vysokých Tater od Gelnera a Kroutila a sháněli nejnutnější vybavení. Hlavně péřový spací pytel, benzínový vařič a stan. Za stan nám posloužili dvě vojenské celty, které se sepnuly dohromady a vznikl stan o čtvercové základně. Tyč do stanu vyrobil Karel Zeman ve školních dílnách z ocelové, ale tenkostěnné trubky. Lano a skoby s ocelovými karabinami nám půjčil Břéťa, kladiva opět vyrobil Karel, byl přece strojař, a každý jsme dostali dvě smyčky vyrobené ze staršího lana "licnerky". Mamka mi ušila velký červený pytel na krosnu, a když jsem to všechno zabalil a na nádraží zvážil, mělo to neuvěřitelných čtyřicet kilo. Ostatní na tom nebyli o moc lépe. Do vlaku jsme to přeci nějak dostali, ale co potom až budeme stoupat do doliny. Brzy jsem to hodil za hlavu a usnul. Ráno nás budí Břéťa, ať se jdeme podívat. Panoráma Vysokých Tater z okna vlaku nám všem vyrazila dech. Taková krása! Nemohli jsme se odtrhnout od té nádhery. V Popradu přestoupíme na električku, ve Starém Smokovci přidám do krosny pecen chleba, pár citronů, máslo a brynzu. Pokračujeme električkou do Vyšných Hágú, krosnu na záda a hurá vzhůru do Batizovské doliny. Cesta s těžkou krosnou na zádech je snad nekonečná, hlavu mám skloněnou, pot mi zaslepuje oči, ale já jdu a jdu. Snad po hodině vidím balvan, na který se dá posadit krosna tak, abych jí zas mohl sám dát na záda. Svléknu úplně mokrou košili a vkleče hltavě piju z potoka tatranskou vodu. Za chvíli dorazí Karel a vše opakuje po mně. Asi po čtvrt hodině nandáme na bolavá ramena své proklínané krosny a mizíme po kamenné cestičce v kleči. Po dlouhé době zvednu hlavu a okamžitě shazuji krosnu na zem, sednu si a opřený o tu proklínanou almaru a zírám na tu krásu. Pode mnou nádherné pleso, vpravo Gerlach, přímo před sebou mám Batizovské štíty, Kačací štít, špičatý Druk a vlevo Končistá. Nevím, jak dlouho se kochám tou nádherou, ale hodně čerstvý vítr z doliny mě rozpařeného donutí vyndat z krosny čistou košili, a dokonce i svetr. Pomalu sestupuji blíž k plesu a na pěkné loučce stavíme stan. Brzy se objeví i zbytek výpravy. Zdá se mi, že dorazili v lepší kondici než my dva. Asi to chce zmírnit tempo, ale to bych měl tu odpornou krosnu zase dýl na zádech, tak nevím. Ráno v šest budíček, rychle vaříme vločkovou kaši, čaj a naplňujeme své polní lahve vodou z plesa a plni očekávání vyrážíme na svou první tatranskou túru, na Končistou. Víme, že je to choďák, občas jednička, ale nějak se musí začít. Stoupáme po nekonečném hřebenu našeho cíle, ale není to ono. Dívám se na mohutnou stěnu Gerlachu a toužím v ní lézt. Zraje ve mně plán zítřejší túry, Stanislavského cestou na mohutný Gerlach. To bude jistě něco lepšího, než tohle hamtání. Slunce svítí jako o život, a tak svlékám košili. Konečně hřeben končí a my stojíme na svém prvním tatranském vrcholu. Podáváme si ruce a usedáme na velký balvan. Je tady nádherně, ale mám jinou představu o lezení v Tatrách. Zopakujeme si místopis, vypijeme zbytek šumáku a vyrážíme na zpáteční cestu. V táboře jsme docela brzy, a tak vaříme a probíráme zítřejší plán. Břéťa není z našeho plánu zrovna nadšený, ale nakonec souhlasí. Máme velkou radost a hned jdeme balit vše potřebné.Studujeme podrobně Kroutila a snažíme se odtud najít nástup cesty i celou trasu. Brzy ráno, o půl šesté opouštíme tábor, obcházíme pleso a začínáme stoupat sutí k nástupu do stěny. U většího vhloubení se navazujeme na lano, materiál si věšíme na smyčky, ještě přivázat k lanu kladivo, Karel našel místo po skobě, zatloukl jí s tím pěkným zvukem, kdy skoba dává najevo, že dobře drží. Začínám zvolna nabírat výšku, položím dvě smyčky, a když Karel zavolá, že mám pět metrů, nalézám dobré místo pro skobu na štandu. Začínám dobírat a brzy vidím Karla pod sebou.Dolézá ke mně, bere si materiál a pokračuje dál vzhůru.Pravidelně se střídáme, směr cesty odpovídá popisu v průvodci a my dobře nabíráme výšku. Vidíme náš tábor, který odtud vypadá jako miniatura a stále se zmenšuje. Ještě není ani jedenáct hodin a my jsme oba na nejvyšším vrcholu naší vlasti. Máme obrovskou radost, nejen z dosaženého vrcholu, ale i z pěkného lezení v pevné skále, bez jakéhokoliv bloudění a v dobrém čase. Dělám vrcholové fotky, s chutí se najíme, napijeme a opájíme se nádherným panorámatem Vysokých Tater. Pohled na druhou stranu, do Velické doliny, nám vnukl plán na zítřejší tůru, Martinkou na Gerlach. Asi po hodině na vrcholu začínáme sestupovat Batisovskou probou do doliny a plní krásných dojmů docházíme do tábora. V dalších dnech jsme absolvovali ještě Martinku, špičatý Druk a nakonec Velký Batisovský štít. Celý týden bylo nádherné počasí, vylezli jsme krásné túry, objevili jsme přitažlivý svět velehor a zcela mu propadli. V dalším roce vstoupili do oddílu již zkušenější horolezci Petr Chvojka a Jiří Hejk, a tak se Lokomotiva Bílina stala nedílnou součástí horolezecké rodiny na území dnešního Ústeckého kraje.  Bořeň, Velké varhany. K. Zeman, J. Zelenka a B. Logajová (1956)  Bořeň, nástup na Biskupskou stolici. R. Stuchlík  Malé Varhany.  Bořeň. Dr. B. Logaj  Bořeň. J. Beneš a Ri Čang Von (student VPŠ z Koreje)  Účastnící tábora: B. Logajová, R. Stuchlík, J. Cikhard, K. Zeman, B. Polívka, ( B. Logaj a ing. Leč)  Náš tábor  Batizovské pleso z Končisté ,R.Stuchlík(za kletrem jsou vidět naše stany.)  Na vrcholu Končisté,J.Cikhard (v pozadí Batizovský štít)  Z výstupu na "Stalinov štít (Gerlach),K.Zeman  Tábor v Bělé u Děčína.  Táboří celá rodina B.Logaje  Bělá-Motýlí kužel  Skály v Bělé,květen 1958  Z výstupu na Stalinov štít,R.Stuchlík  A.Krejdlová,v pozadí Kostolík  Tábořiště v Batizovské dolině,K.Zeman  Z výstupu na Kostolík,J.Hejk  Cestou na Stalinov štít,A.Krejdlová (Stuchlíková)  Ženská část tábora:B.Logajová,J.Šturmová,H.Hejková,A.Krejdlová  Výstup na Kostolík,P.Chvojka  Petr Chvojka u svého stanu,"čím menší stan,tím větší horolezec"  Zimní tábor ve Velické dolině ve V.Tatrách,březen 1962,R.Stuchlík,J.Hejk  Z levé str. Petr Chvojka, Petr Loos, Alena Krejdlová,Sigmar Brabec.  Zimní táboření na Bořni v roce 1961,P.Chvojka  Slanění se zraněným,školení cvičitelů horolezectví III.tř.Teriho chata,R.Stuchlík,P.Chvojka (1962)  Ostrov, Himmelreich Stínovec. R. Stuchlík a P. Fišer ( 1961 - 1963)  Ostrov, Trpaslík. W. Kubinec  Neubertova věž. R. Stuchlík  Údolí Labe, Mnich. R. Stuchlík, J.Hejk a P. Šmejc  Tisá Rajská věž. J. Hanuš, R. Stuchlík a p. Šmejc ( 1961 - 1963)  Tisá Rajská věž. J. Hanuš a R. Stuchlík ( 1961 - 1963)  Po výstupu. J. Hanuš a M. Kutílek ( 1961 - 1963)  Po výstupu.  Zimní tábor ve Velké Studené dolině. Březen 1959.  Na vrcholu Velkého Javorového štítu. R. Stuchlík a B. Logaj. Copyright ©2014
Ládíčkovo Pekárna |